Kdy a čím začíná dospělost?

Otázka, kterou si asi klademe všichni celý život, nehledě na to, jestli nám je 15, nebo 40.
Všichni jsme se jako malí těšili, až vyrosteme a budeme konečně dospělí. Když jsme ale vyrostli, zjistili jsme, že realita není až tak jednoduchá, jak jsme si ji představovali. Koneckonců, většinou nic není tak snadné, jak si naplánujeme. Skutečnost je, že můžeme být dospělí klidně už v patnácti letech (mentálně, samozřejmě), a nebo také nemusíme dospět za celý život. Vše záleží na nás a na okolnostech.

V České Republice jsme oficiálně dospělí od 18 let, tedy pochopitelně s úderem 18 let čekáme, kdy tedy přijde ta dospělost. Ale ono většinou nic nepřichází. Nikdo vám nedá návod, jak být dospělý člověk. Nikdo vám nedá příručku, kde se dočtete, jaké povinnosti máte vůči státu, jak si najít práci, která vás bude bavit, jak se správně chovat k ostatním lidem, jak se co nejlépe rozhodovat, jak mluvit s lidmi s psychickými problémy, nebo třeba jak se postarat o novorozence. Není to trochu nefér, že nic takového neexistuje? Příručka, kterou byste si jen přečetli a hned věděli, s čím se v životě budete potýkat? Ať tak či tak, na všechny „pravdy“ si každý musíme přijít sám. Může nás o nich někdo poučit, můžeme o nich číst a tvářit se, že víme vše, ale dokud si určité věci nezažijeme na vlastní kůži, nikdy doopravdy nevíme, jak jim čelit, když přijdou.

Přeci jenom je tu ale několik znamení, podle kterých poznáte, že se dospělosti alespoň pomalými krůčky přibližujete. Dospělost totiž nutně neznamená, že se z vás musí stát nezajímavý člověk beze smyslu pro humor, ani to neznamená, že musíte od rána do večera vykonávat nějakou nudnou práci a zařadit se mezi společnost, která určuje, co byste si měli myslet a dělat. Vůbec ne! Nejzásadnější změny nejsou obsažené v povaze, tu totiž měnit nemusíte, pokud jste s ní spokojení. Jedná se celkově o přístup k životu a způsob, jakým na něj nahlížíme a jak podle toho konáme.

Osobně o sobě určitě nemůžu říct, že jsem 100% dospělý člověk, ale řekněme, že jsem na dobré cestě. Spoustu věcí jsem totiž pochopila a snažím se neustále hledat způsoby, jak v dnešní době přežít a zároveň se z toho nezbláznit. Sepsala jsem pro vás 8 bodů, které mně osobně přijdou nejdůležitější a se kterými se setkávám a snažím se jim co nejlépe čelit.


Jsme dospělí:

1.) Když převezmeme odpovědnost za své činy, když jsme ochotni a schopni poučit se ze svých chyb

Každý jsme si prošli určitým obdobím, na které nejsme pyšní. Každý jsme udělali věci, kterými se nechlubíme. A i když jsme se třeba poučili z minulosti, stále děláme věci, kterých následně litujeme. To je naprosto přirozené. Nad věcmi, co jsme udělali a co děláme ale nestačí jen mávnout rukou. Každá akce má reakci, každý čin má své následky. Není tu nikdo jiný, kdo by nesl následky našich činů, ať už jde o dobré činy, nebo ty špatné. Náš život je jen v našich rukou a je na nás, jak s ním naložíme, a jsme za to plně odpovědní. Správnou reakcí na naší vlastní chybu není utéct od ní co nejdál a dělat mrtvého brouka. Musíme si ji uvědomit a uznat ji – nejen před ostatními, ale především sami před sebou! Jen tak se z ní můžeme doopravdy poučit.

2.) Když si dokážeme vydělat sami na sebe

Jde sice o materiální věc, ale také o jednu s nejdůležitějších. Člověk se nemůže nazývat dospělým, dokud se nechá živit rodiči nebo nemá žádnou povinnost vydělat si na to, aby vůbec v tomto světě nějak přežil. Často děláme práci, která nás nebaví, jen proto, abychom měli kde bydlet a co jíst, ale tak začíná téměř každý. Uvědomíme si, že když si nevyděláme své vlastní peníze, pravděpodobně skončíme na ulici – a to nikdo nechceme. Zároveň je to ale jeden z nejsvobodnějších pocitů – vědomí, že nejsme na nikom finančně závislí a že je jen na nás, kolik si svou snahou vyděláme.

3.) Když si uvědomíme, že naše štěstí je pouze v našich rukou

Je to tak. Je jen a pouze na nás, jaký přístup budeme mít k životu. Můžeme na vše jen nadávat a ve všem a všech hledat jen to špatné. Stěžovat si při první příležitosti, která se nám naskytne a z našich chyb obviňovat druhé. Nebo se můžeme nad vše povznést a soustředit se na to, co opravdu chceme. Jít si za tím. Myslet pozitivně, být vděční za to, co máme a nevzdávat se, když se nám něco nepovede. Vytrvalá snaha vede k úspěchu.

Jste typ člověka, který když ráno vstane, začne nadávat, jak se špatně vyspal, že je venku zataženo a že dnešní den bude celý úplně k ničemu? Pak to tak pravděpodobně bude, protože jste se k tomu ráno rozhodli.

Co takhle vstát, udělat si dobrou snídani, čaj, zacvičit si, jít se projít, sepsat si několik věcí, za které jste vděční, kouknout na nějaké motivační video, případně si přečíst nějaké inspirující články? Celý den bude potom vypadat úplně jinak, než v prvním případě. A stejně to platí i ve vašem životě.

4.) Když si ujasníme své priority

Ujasnit si priority znamená uvědomit si, co je pro nás důležité a co ne. Naučit se rozlišovat, co nám stojí za náš čas a energii a bez čeho se obejdeme. Priority se samozřejmě celý život mění s tím, jak se měníme my. Možná zrovna potřebujete hodně času na sebe, na srovnání myšlenek a pořádný odpočinek. Možná byste radši trávili čas s partnerem, s rodinou, nebo prací na svém snu. Třeba vás nejvíce naplňuje nějaký koníček. A možná byste nejradši dělali vše najednou. Bohužel náš čas není neomezený a my nemůžeme zvládat dělat deset věcí najednou a ještě ke všemu pořádně. Tak například – já mám spoustu věcí, co bych chtěla dělat – čtení knih, psaní článků, točení videí, kreslení, dělání grafiky, pracování na mém projektu, pomáhání kamarádovi s jeho projektem, učení se věcí, které mě zajímají, tetování, vaření, focení, líčení, a mohla bych pokračovat dál a dál. Jeden čas jsem se snažila dělat všechno najednou, ale vždycky to dopadlo tak, že jsem nic z toho nedělala pořádně, něco jsem ani nestihla a trpěla jsem neustálou frustrací. Proto je třeba, ač to není vůbec snadné, vybrat věci, které chcete nejvíce a vzdát se věcí, které nejsou tolik důležité – to samozřejmě neznamená, že se jich musíte vzdát úplně a napořád.

Abyste mohli vše stíhat zároveň s prací, je ideální mít 2, maximálně 3 věci (koníčky), na které se budete plně soustředit.
Dělejte, co vás baví a věnujte se tomu naplno. Nesnažte se dokázat nemožné a soustřeďte se jen na to nejdůležitější.

5.) Když si umíme stát za svým názorem

Stát si za svým názorem neznamená trvat na každé věci, o které jsme přesvědčení, že ji víme nejlépe, aniž bychom o ní měli dostatek informací – v takovémto případě vůbec neuškodí nechat se poučit od někoho jiného a nestát si na vedení. Co tedy vlastně znamená stát si za svým názorem? Možná zastáváte názor, který není obecně až tolik populární. Možná máte svůj pohled na věc, o které máte hodně informací a jiný úhel pohledu se vám nezamlouvá. Nebo máte své hranice, které nechcete překročit (nepleťte si ovšem s pohodlností). A je velká pravděpodobnost, že spousta lidí s vámi nebude souhlasit, nebo se bude dokonce schopna hádat. Nenechte se zviklat. To, za čím si stojíte a co si myslíte je součást Vaší osobnosti a pokud se necháte přesvědčit k něčemu jinému, budete cítit, že to není správné – že se s tím zkrátka neztotožňujete. Navíc – když názory měníte podle toho, jak se vám zrovna hodí, příliš respektu si tím nezískáte. Nebojte se ostatním vysvětlit, proč si za něčím stojíte, poskytněte jim správné argumenty, ale nehádejte se, nepřesvědčujte za každou cenu. Je přirozené, že každý člověk má svůj názor a podle toho se také chová – neberte mu ho, pokud vidíte, že si i přes váš úhel pohledu myslí něco jiného. Je naprosto v pořádku nesdílet tentýž názor.

6.) Když jsme ochotni učit se stále nové věci

Ať už si to přiznáme, nebo ne, vždycky se máme co učit. A nemusí jít jen o věci, které nás baví, které nám dělají radost. Někdy jde o věci, které nám jsou nepohodlné. Většině lidí nejvíce vyhovuje, když mají jakousi jistotu, u které mohou setrvat co nejdéle a nemusí vůbec nic měnit – například práci, která je nebaví, ale nechce se jim hledat jinou, protože by museli udělat změnu a naučit se něco nového, aby ji mohli vykonávat. Může jít ale třeba i o partnerský vztah – je velice důležité, abychom byli ochotni učit se, jak se k partnerovi správně chovat (to ale neznamená, že se máte měnit k obrazu svého partnera a sami potom budete nešťastní!), nebo jak například mluvit o svých problémech. Ale nejde jen o nepříjemné věci. Může jít i o něco, co jste vždy chtěli zkusit, ale nikdy jste k tomu nenašli odvahu, nebo čas. Na spoustu věcí používáme výmluvu, že na ně nemáme čas. Může se ale stát, že právě vyzkoušení něčeho nového vás přivede k něčemu, co vás opravdu baví a naplňuje – když to nezkusíte, nikdy to nezjistíte. Opusťte svou komfortní zónu!

7.) Když si uvědomíme, že každý člověk je jiný a přestaneme soudit

Kdy naposledy jste soudili někoho, kdo neodpovídal vašim představám o vzhledu, vkusu nebo chování? Pravděpodobně to nebylo až tak dávno. Všichni to občas děláme. Náš mozek, který má nastavené své osobní standardy se pozastaví nad každým, kdo se jim nějak razantněji vymyká. Položme si ale otázku – je opravdu tak špatné, že je někdo úplně jiný, než jsme my? Každý máme své priority, sny, cíle. Každému z nás se líbí jiný žánr hudby, jiný styl oblékání, jiný styl života. A každému z nás to přijde správné. Neovlivníme to, jak na nás kouká okolní svět, ale můžeme ovlivnit, jak my koukáme na něj. Všichni máme spoustu svých vlastních starostí, tak proč přemýšlet nad tím, proč ostatní lidé nejsou jako my? Důležité je, abychom my byli spokojeni, tak jak žijeme – na tom, co si o tom myslí ostatní, přece vůbec nezáleží. Nemusíme vyhovět okolí, měli bychom vyhovět hlavně sami sobě, ať už se to týká čehokoliv.

8.) Když uvěříme sami v sebe

Občas ve vás věří vaše okolí. Někdy ve vás nevěří nikdo. Ať už je to jakkoliv, pokud vy sami nevěříte, že dokážete to, čeho chcete dosáhnout, nikdy nebudete úspěšní. Bez víry a motivace neexistuje výsledek. Nebudete-li věřit sami v sebe a ve věci, které děláte, budou vaše činy postrádat jakýkoliv smysl a z vašeho života se stane rutina, kterou budete provádět automaticky, aniž byste přesně věděli proč. Čeho v životě chcete dosáhnout? Čeho chcete v tuhle chvíli dosáhnout? Co chcete dokázat do konce tohoto roku? Může to být cokoliv a určitě se to nepovede přes noc. Ale to, co pro svůj sen uděláme dnes, se odrazí v budoucnosti. Žádný čin nezůstane bez odezvy. Pracujte na tom, co chcete, uvědomujte si celým svým tělem, že po tom toužíte a jděte si za tím, ať se to zdá jakkoliv nemožné. Věřte. Protože to za vás nikdo neudělá. Jen vy sami můžete ovlivnit, co se stane s vaším životem a jak rychle – a zda vůbec – dosáhnete svých snů a cílů.

Já ve vás věřím. Věříte vy v sami sebe?

 

 

Inspirující weby, které stojí zato číst:

First Class

Dreamlife

Život bez hranic

 

2 thoughts on “Dospělost – kdy, jak a čím vlastně začíná?”

  1. Tolik mi tvoje psaní chybělo, ani nevíš, jak moc. Konečně ti zas budu moct skákat do řeči a říkat: „Jo to jsem četla ve tvým článku!“
    S článkem souhlasím, asi ho začnu přeposílat lidem s potřebou kázat, jak vyspělí a dospělí jsou přitom je mama-hotel nejlepším místem pro jejich bytí.
    A nejhorší na tom všem je, že se zpětným ohlédnutím se za dětskými léty pochopíme, že ta volnost, svoboda a nezávislost nebyla tak úplně pravdivá. Dejte mi zpátky lopatku a kyblíček, tenhle svět je ošklivej, vracim se zpátky!

    1. Mně taky hrozně chybělo! A kvůli tomu, že jsem pořád byla na nervy z toho, že jsem nenatočila další video, se mi ani psát nechtělo. Ale má to prostě svoje kouzlo – přesně, můžeš vypadat jak houmlesák, ale vůbec to nevadí, protože za tou obrazovkou tě nikdo nevidí 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *